Aktuálně:
16.9.2010
- Budeme se na podzim motat okolo Frýdku cestičkou, ale ve finále nás odstředivá síla vymrští i do dalekého Brniska.
Média o najzaru
Najzar - Tula
Beskydská skupina Najzar učinila do své diskografie první výraznější zářez deskou Tula, která se zejména díky své nenáročnosti na poslouchání stává jednoduše hudbou pro každou volnou chvíli a zajistí příjemnou relaxaci.
Najzar dost možná nejsou v souvislosti s hudebními periferiemi pojmem nijak zvlášť známým, přesto však vězte, že jejich aktuální počin s názvem Tula nabízí převážně poklidnou hudbu, jež dokáže dobře působit jako balzám pro odpočinek. Už booklet (mimochodem zajímavě zpracovaný) napovídá leccos o tom, že nebudeme vystaveni nějakým drsnějším a tvrdším písním. Hlavní slovo má převážně decentním způsobem zkombinovaná směska jemné akustické kytary s lehoulinkým rejstříkem klávesových motivů, které většinou vyruší z jejich soužití až klasický výlet elektriky využívané zejména k sólovým partům. Jinak se jednotlivé skladby pohybují v mezích středního tempa, přičemž zrychlení přichází čistě sporadicky, a tak třeba právě sedmá „Námořnická“ bude patřit k mým favoritům, jelikož díky razantnějšímu náběhu na vrcholící refrén obzvláštní klidnou atmosféru alba.
Spokojenosti dostojí příznivci zajímavých textových náplní, protože v případě Najzar mají Davidem Stypkou zpívané řádky díky svým životním tématikám neodkladnou potřebu nutit posluchače k přemýšlení a rozhodně ne všechny verše odkryjí svůj pravý význam hned napoprvé.
Máte tak možnost dát volný průchod vašim fantaziím, což je skutečnost, jež by se mohla těšit velice dobré odezvě ze strany poslouchajících. Vokál sice nenabízí nějaké extra originální vyznění, avšak do zmíněného hudebního podkreslení pasuje velice dobře, přičemž nenabývá tendence sklouzávání k nudnému projevu. Pozornost si také zaslouží videoklip k reprezentativní skladbě Osudová, na něhož naleznete odkaz na stránkách kapely.
Beskydští Najzar tedy určitě nepřimíchají do hudebního ranku žádnou výraznou ingredienci, přesto ukazují i jinou, ne zase tak vídanou tvář tuzemské scény. Tula může být pěkným, nenáročným zpestřením posluchačova volného času, což jistě mnozí uvítají.
Jan Stanislav, 23. 9. 2007, rockmag.cz
Tula se rodila v kopcích
Mlha se rozestoupí a po úbočí hory schází parta chlapů. Beskydská hudební skupina Najzar. Jdou mlčky. Doba rozbalených kytar a bubnů přijde. Už brzy. Za muzikantskými kšefty sestupují stejně, jako jejich dědové za prací třeba do hutí. Tak si představuji tuhle kapelu a je mi jedno, že skutečnost může vypadat hodně jinak.
Tula není prvoposlechové album. To je dobře. Těch prvoposlechových se rodí dost a moc velkou životnost hudba, na nich zaznamenaná, nemá. Skupina Najzar, pokud vím, ji netvořila taky jen půl roku, jak je u těch hitových obvyklé a vlastně limitní. Tula, jak jste zaznamenali, je oficiální název cédéčka, jež právě jezdí po mém disku a já mám radost, že se zatoulalo zrovna ke mně, protože je rockové - a to můžu. Písničky Najzaru se narodily v horách, dle pramenů přímo pod úbočím Prašivé, ve Vyšních Lhotách. Jsou slyšet rozsáhlé lesy, je slyšet ponurá stísněnost hlubokých údolí. Setkání se světem vyskočí,vždy na chvíli, ale vyskočí. Nebojte se, kapela Najzar nežije v uzavřeném ghettu.
Podívejme se za mikrofony. Ze zručných muzikantů v kapele na sebe rozhodně upozorňuje David Stypka. Autor textů, výrazný zpěvák, kytarista, hnací motor sestavy. Vypůjčil jsem si od něj pár veršů z písně „Svítalo“
...tohle se mi vážně ještě nestalo
už jsem chtěl jít, pak se zastavil čas
a rozjel se zpátky...
Ten pohyb proti toku času není markýrovaný. Cítím ho tam a jsem rád, když o tom někdo zpívá, když se tvůrci neženou řečištěm moderního zvuku a ono pomalu vysychá. Jo, nechci si to nechat pro sebe, zvuk a celý mastering Tuly si zaslouží označení "excelentní". Rád slyším muziku, která si dokáže podat ruce na jednom pódiu s představiteli jiného hudebního žánru, protože nezáleží, že doluji zvuk z elektrické či akustické kytary, nebo že jednu formaci žene kupředu baterie bicích a druhá se bez ní obejde. Nejpřednější ukazatel je pro mě dojem. A cesty, jak se k němu muzikanti dopracují, považuji za jejich volbu.
Když se křtí nové album, lidé se u něj potkávají na jevišti. Kmotry se stali Radek Pastrňák a Richard Kroczek z Buty. První nahrál nějaké kytary a u druhého ve studiu se dělalo. Frýdecko-mýstecká písničkářka Hana Kopřivová si s Najzarem zahrála a všichni tak potvrzují, co jsem již uvedl výše.
Nad jedním komponentem alba se přece jen zastavím. Vložený booklet, respektive jeho tisk, se mi nezdá čitelný a motiv, užitý designerem zejména na přední stranu, se zdá přeslazený. Přesto přeji té hudbě hodně posluchačů.
Jaromír Komorous, 05. června 2007, webmagazin.cz
Nemaluj máslo na zeď
Čtrnáct let trvalo, než se ve finální podobě na svět vynořila debutová deska "Tula" frýdecko-místecké kapely Najzar. Na povrchu profesionální práce ostřílených umělců, uvnitř značná dávka amatérismu. Tohle mimino mělo zůstat v lůně ještě o trochu déle.
4/10
Na počátku byli tři. Tři obyčejní chlapíci, jejichž cílem bylo prorazit a ukázat, že v nich je špetka talentu a že s ním umějí pracovat. Tehdy se psal rok 1993, vesnické zábavy byly pořád ještě v kurzu a tam vedly první krůčky projektu, který byl před třemi lety přejmenován na Najzar. Po mnoha personálních změnách, roztržkách s konkurencí a hledání sebe sama našla kapela konečně stálou podobu. Nyní už čtveřici pánů z Beskyd nic nebrání zkompletovat to nejzásadnější a nejpodařenější, co se jí podařilo na zvukových zkouškách nahrát. "Tula" budiž důkazem.
Hned první stopa "Abú Jabí" do mě však zaryla zub pochybnosti. Naprostý pocit těžkých víček, hudba ušima jen tak proletí, není nikterak zajímavá, bez nápadu. Pokus o jakési tvrdé rockové riffy v refrénu, které jako když utne, a hned hop do další uspávací sloky. K tomu příběh o pasáčkovi z Dillí. No sakra. Po poměrně chytlavém singlu "Osudová" pokračuje jízda k dalšímu skvostu, a to k vyznání ostravskému nářečí "Bůh Bo". Instrumentálně opět nezáživný kousek překvapí půvabným veršem "Podobá se žábě, něco o tom vím...," který dává už sám o sobě znát, jaké asi texty na celé desce jsou. Za všelijakými roztomilými rýmy se skrývá snaha zaujmout, přitom však posluchače netrápit a dát mu možnost nenáročného poslechu. Za jeden z nejlepších rozhodně považuji refrén skladby "Bláto": "Na zdi máslo a pod postelí krém s mátou, už se zhaslo, tak si mě klidně vem, bláto." Tohle prostě nikdo nemohl myslet vážně.
Ovšem nejen texty krmen jest posluchač. Také zvuková kulisa je veledůležitá. A i tady Najzar často klopýtá. Jak už bylo zmíněno, instrumentálně kapela rozhodně nevyniká, spíš patří k šedivému střednímu proudu. Samozřejmě, i tady se nachází výjimky. Například "Námořnická" dokáže po celé čtyři minuty držet tempo a nenudit, stejně jako "Jonáš". U zbytku stopáže jsem však měl občas problém udržet oči v pozoru a neponořit se do Morfeovy říše.
Musím uznat, že mě pánové z Najzaru zcela zbytečně zklamali. Od léty prověřené kapely jsem očekával daleko víc. Zkušenosti mají, talent jakbysmet, snad jen odvaha odrazit se dál od břehu jim chybí. Takhle to víc jak na čtyřku nevidím.
Martin Dobiáš, 09.srpna 2007, musicserver.cz
